Paní profesorce

Vážená paní profesorko

Dnes by mi za tohle oslovení na “výšce” zřejmě utrhli hlavu. Mám takový provinilý pocit, když ho mám použít. Ale tehdy na střední nám to přišlo normální a smáli jsme se těm, co si po devíti letech nemohli odpustit “učitelku”. Už je to nějaký pátek. Bez pár měsíců deset let kdy jsme se poprvé setkali. Vzpomínáte si?

Přišla jste k nám do druhého ročníku jako závan čerstvého větru. Gramatika šla stranou a my četli a psali a četli a psali. Probouzela jste v nás odhodlání porvat se s Komenským. Donutila připustit, že v tom ujetém marastu dadaismu je také špetka umění. Nechala nás trpět po boku mladého Vertra. Vystavila pokušení Fausta. Poslala do pekla s Dantem Alighieri. Hodiny a hodiny jsme analyzovali a analyzovali a analyzovali. Dohadovali se, co že to tím dávno mrtvým textem chtěl “básník vlastně chtěl říct”.

A také jsme a psali a psali. Hodiny mučení za mou tupost pro s/z. Vzpomínáte si, když jsme hromadně odmítli Vaše hodnocení Ondřejovy práce? Nedali jsme se tak dlouho dokud jste nepřipustila, že vyprávění, jak malíř maloval obraz, je taky popis. Naučilo mě to dělat věci jinak a stát si za nimi. Moc užitečná vlastnost do života, tahle svéhlavost. Mno, tedy někdy. Ale já dělal věci vždycky tak nějak jinak. A také jsme a psali a psali. Najednou mi ty časy začaly chybět.

A já tomu pocitu podlehl o deset let později a znovu začal psát. Sám od sebe. Své myšlenky a pocity. Tak jako jsem kdysi psával s nechutí své středoškolské úvahy. A světe div se, lidé je začali číst. Je to zvláštní pocit. Velmi osobní a nesdělitelný (teď bych dostal vynadáno od své skvělé učitelky tvůrčího psaní, že přece všechno jde vyjádřit). Sednout si k papíru nebo počítači a začít psát s pocitem, že někdo čeká až si to bude moci přečíst. Ten pocit stojí za to.

Dnes mi vyšla má první knižní recenze. Nebojte se, rozhodně si nemyslím, že je dokonalá. Ale jsem na ni pyšný. Někdo chce aby si ji lidé mohli přečíst na jeho stránkách. Povznášející. Také napjatě čekám zda vyjde můj první placený článek. Nejde o obnos. Jde o to, že se svět zbláznil. A já věřím, že bláznovství mého světa začalo před deseti lety na střední škole, pod Vaším laskavým dohledem a vedením. Kdesi tam začala klíčit má láska k psaní a Vy jste ta, kdo ji vysadil.

Škoda, že tomu nevděčnému spratkovi ve mě trvalo tak dlouho, než pochopil. Kolik vyučujících se kdy dozví, že jejich snaha měla úspěch? A já bych chtěl, abyste to Vy věděla.

Díky

1. wildautumnhaner likes this
2. unreed posted this