Unreed

Mluviti tichem

Sun, 28 Apr 2013 12:00:00 -0400

Všichni ho milujeme, všichni ho vyhledáváme. Procházky se psem. Ušák, hrnek čaje a knížku. Sezení na parapetu v dešti. Ticho. Existuje ale příliš mnoho ticha? Je na něm něco špatného? I na to odpovídá nová kniha Susan Cainové z Jan Melvil publishing.

Susan Cainová, právnička, která nechtěla být právničkou. Žena, která zjistila, že nezávidí svým úspěšným kolegům u nejvyššího soudu, ale spolužákům ze střední, ze kterých se stali psychologové a spisovatelé. Žena, která se bála přednášet. Žena která milovala ticho. Prvotina od americké spisovatelky, publicistky a trenérky negociačních dovedností je čtivým souhrnem všeho, co ví současná psychologie o introverzi, jejím původu, kladech i záporech. Jak na prvních několika stranách vysvětluje, neexistuje 100% introvert nebo extrovert a kniha tak slouží nejen k poznání sebe sama, ale i nejbližších. Pokud váháte, má-li vám tato dáma co říci, podívejte se na její krátkou přednášku.

Ticho. Otevřít si okno v deštivém dni, zaposlouchat se do klidné relaxační muziky a ponořit se do práce. Bez telefonu, okolního klapání klávesnic, brainstormingů a porad nechat myšlenky vyplouvat na povrch, formovat je jako hlínu na hrnčířském kruhu… Pokud je právě toto vaše ideální prostředí pro práci, je nejvyšší čas to změnit. Není důležité jak jste dobří, ale jak umíte svou práci prezentovat. Jaký umíte být teamový hráč, jak umíte bavit své okolí na firemních večírcích, zda se umíte stát středem pozornosti. Že vám to nevoní? Susan Cainové také ne. Vše výše zmíněné se dá naučit. Vše se dá předstírat. Vše se dá rozvíjet. Nikdy se to ale nestane vaší přirozeností, proti tomu je velkou životní výzvou osvojit si vlastnosti těch na druhém břehu.

Ticho není kniha, která upoutá dějem, prostředím, postavami, erotickými scénami, nebo hektolitry krve. V Tichu jdete až na dřeň sebe sama a svých blízkých. Při recenzování ticha jsem musel projít nejen 350 stran textu, ale více než 2 dekády svého života.

A tak jsem mezi výhružnými telefonáty “Kdy bude ta receneze” a šťouchanci ”Píšeš recenzi nebo další díl?” prožíval znovu své dětství. Znovu jsem jako pětiletý kluk převlečený za trpaslíka utekl z besídky. Znovu jsem si tajně s baterkou v noci pod peřinou dočítal knihu a ráno málem nevstal na písemku. Znovu jsem psal na táboře své deníky a třásl se hrůzou, že je někdo najde a přečte nahlas. Znovu jsem mlčel, když na mě někdo křičel. Znovu jsem se začal třást, když na mě někdo pospíchal a já si nedokázal uspořádat myšlenky a sestavit větu…

Znovu jsem prožíval svou hanbu, ústupky, své ticho. Ale tentokrát nebylo provázeno zlostí na sebe sama, ale pokorou a vyrovnaností. Při čtení Ticha mizela z mých vzpomínek zlost a zášť. Mizelo ponížení a rozhodnutí příště taky křičet, taky se ozvat, taky se postavit. Procházel jsem měsíce a léta svého života a objevoval sebedůvěru, odhodlání a hrdost. Konečně mi někdo řekl, že nejsem ten špatný. Že je legitimní, být ticho.

Ticho mi dodalo odvahu. Pomohlo mi uvědomit si proč a jak reaguji v situacích, ve kterých se necítím dobře. Proč vyhledávám přemýšlivé a tišší osoby. Proč neumím pít až do konce a bavit celou společnost. S Tichem jsem přijal své hranice, respekt k vlastní povaze, jejím přednostem i nedostatkům. Pochopením svého strachu jsem zakusil také hrdost z každého nového pokusu ho překonat. Pomohlo mi čas od času vyjít ze své ulity nedůvěřivosti a pomalými krůčky zakoušet život mezi bezstarostnými. Pomohlo mi také respektovat a pochopit chování extrovertů, necítit se sám a ohrožený. I když jsem na večírku trochu bokem největší zábavy, cítím, že není nejmenší důvod být středem pozornosti, dokud sám nebudu chtít.

Při všem co mi Ticho dalo, je těžké se odpoutat a vnést na knihu trochu kritického světla. Při čtení se budete setkávat s mnoha tvrzeními o vlastnostech introvertů i extrovertů. Mravenčí práce Susan Cainové mnohdy přešla v perfekcionismus a citace výzkumů najdete na každé druhé stránce. Přesto si kniha dokázala zachovat lidskost, jednoduchá vysvětlení a obešla se i bez množství odborných výrazů.

I když si Ticho pořídíte, nebudete ho mít dlouho. Po dočtení totiž pocítíte touhu předat ho dál pro pochopení sebe sama, druhých i druhými.

Ticho

Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit

Susan Cainová · Vydavatelství: Jan Melvil publishing, 2012

Kolik skutečných introvertů znáte? Odpověď vás možná překvapí.

V kultuře, která nás od základní školy až po byznys vychovává k týmové práci, je vše nastavené pro úspěch extrovertů. Až díky této knize získali ti tiší svou mluvčí: Susan Cainovou. Její čtivý, důkladný a překvapivý text o tiché síle introvertů se stal velice rychle bestsellerem a autorka celebritou. Je to paradox, když sama o sobě prohlašuje, že je introvertem?

Kniha je důkladným rozborem, polemikou, ale také docela praktickým návodem, jak oběma typům povah usnadnit soužití. Autorka dokládá, jak schopnosti introvertů, včetně vůdčích, bývají v éře ideálu extraverze přehlíženy, podceňovány a systematicky potlačovány, a zabývá se zkoumáním dalekosáhlého dopadu upřednosťování extrovertů. Současně pátrá po nejnovějších poznatcích v oboru psychologie a neurovědy, s cílem odhalit překvapivé rozdíly mezi extroverty a introverty. Kniha poodhalí například svět Harvard Business School – současné bašty extraverze, dovede nás na přímo neuvěřitelný seminář Tonyho Robbinse, který by překvapil i většinu extrovertů, a seznámí nás s méně známou stránkou řady osobností, jakými jsou Mahátma Gándhí, Eleanor Rooseveltová a Dale Carnegie. Seznámí nás také s mnoha introverty úspěšnými v oborech, kde byste je nečekali.

V knize se dozvíte:

Introverti jsou lidé, kteří raději poslouchají než mluví, raději čtou než chodí na večírky. Rádi tvoří, ale nenávidí self-promotion, a raději pracují sami než brainstormují v týmu. Přestože jsou nálepkováni jako ti tiší, ve skutečnosti jim vděčíme za řadu přínosů naší kultuře: od Van Goghových slunečnic po vynález osobního počítače.

Podle Susan Cainové je introvertů mezi námi až třetina. Prokazuje, že základní hodnota dnešní podnikatelské kultury, tedy týmová spolupráce, může být překážkou inovace, když přehlíží sílu tichých myslitelů.

Susan Cainová poskytuje introvertům nedocenitelné rady, například:

- kdy a jak má smysl se ve svém projevu a působení na ostatní inspirovat extraverzí, - proč introverti ve vedoucích rolích bývají úspěšní, v čem tkví jejich síla, - jak se lépe vypořádat s rozdíly mezi introverty a extroverty na pracovišti, - jak řešit rodinné neshody mezi partnery způsobené „nesouladem povah“, - jak podpořit introvertní děti a co by pro ně naopak mohlo být nebezpečné.

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Psáno pro Martinus.cz

Hlavolam jménem Indie

Mon, 11 Feb 2013 00:00:00 -0500

Indie. Sen i noční můra. Naděje i zoufalství. Pro jedny mekka cestovatelů, jiní s díky odmítnou. Špína i starobylá krása. Zavřete oči, ať jste si doposud o Indii mysleli cokoli, bude to jízda. Dostat recenzní výtisk nového vydání dnes už klasického díla české cestopisné literatury byla výzva i čest zároveň. Pojďme se spolu s ním ponořit do Indie 50. let.

Co vlastně víme o Indii? Obklopeni dokumenty, fotografiemi, příběhy přátel… Při návštěvě země tak odlišné prožije člověk takzvaný kulturní šok. Dá se však něco takového ukázat, popsat, vysvětlit, vyprávět? Domnívám se, že ne. O to bližší mi Indický hlavolam je. Na rozdíl od cestopisů plných fotografií a popisů míst je výpovědí. Je o vnímání. Plný chutí, vůní, zvuků a obrazů.Neříká, jaká Indie je. Vypráví, jak se člověk s otevřenou myslí cítí, když je vržen do její náruče.

Indický hlavolam popisuje Indii, kterou už nikdy nespatříte. Indii, kterou Gándhí opustil teprve před chvílí. Indii, vzpamatovávající se z Britské ochraňující, ale i dusivé náruče. Indii hledající svou identitu. Zdeněk Mahler v tomto příběhu jakoby nebyl sám za sebe. Je jen prostředníkem, skrze kterého historie, památky, lidé a události nacházejí svou cestu ke čtenáři. Velmi plynulou a nenásilnou formou nás v průběhu cesty seznamuje s dějinami Indie. Od prastarých chrámů přes Buddhu, vznik a pravidla kastovního systému přes kolonialismus a Kašmír, až k pohnutému osudu Gándhího a jeho nenásilného hnutí odporu.

Každá ulička tvoří společné koryto se zálivy obchodů. Každá má svou malebnost a svůj hluk. Rozeznáte je čichem. U nás lidé na ulici někam pospíchají, zde se na ulici žije. Naší ulicí život protéká, zde se drží. Hemžení ve stojaté vodě. Slunce to přiklápí jak žhavá poklice. Čas v tom ztěžka míchá.

Někteří cestopisu vytýkají absenci fotografií, které jsou nahrazeny akvarelovanými grafikami. Pokud budete knihu vnímat jako příběh této obrovské a krásné země, zjistíte že by vyprávění spíše narušovaly. Zdeněk Mahler je totiž skvělým vypravěčem. Vtipný, chytlavý s obrovskou pozorností k detailu. Hraje si s přirovnáními, jazykem i čtenářem. Z textu výrazně vystupuje autorova láska k hudbě a okolí rád popisuje pomocí zvuků, rytmů a přirovnávání k známým prostředím. Dojem na mě udělala také jehoznalost klasické literatury a jejích odkazů na Indii, nedosažitelná v rámci čerpání obecné teoretické přípravy pro psaní knihy.

ABOUT INDIA. By Charles Mars. Koupil jsem ji a šel si číst pod košatý banyán. Na lavičce byla přibita omšelá tabulka: JEN PRO EVROPANY

Vedle přirozeného cestovatelského nadšení ze všeho, co má nějaký odkaz na české země a je společné pro všechny, kteří jsou vzdáleni od domova, najdeme zde také odkazy na dobu a společnost, ze které Mahler přicestoval. Na náboženství a jeho projevy se dívá s jistým nadhledem a shovívavou povýšeností. Jsou zdůrazňovány úspěchy československého průmyslu, vzdělávání a kapitalismus je groteskní charakterovou vlastností indických průmyslníků. To vše ale do knihy jako kdyby patřilo a je příjemným a nenásilným připomenutím doby jejího vzniku.

Indický hlavolam je cestopisem, je příběhem, je vzpomínkou i vyprávěním a stojí za to mu naslouchat.

Indický hlavolam

Zdeněk Mahler · Vydavatelství: Jota, 2012

Indický hlavolam je klasickým dílem cestopisné literatury od jednoho z nejvýznamnějších českých autorů, kterým je Zdeněk Mahler.

Mahlerův cestopis po Indii z poloviny minulého století dnes už neodmyslitelně patří ke klasickým dílům české literatury. Toto poutavé svědectví o stále ještě exotické zemi přináší na pozadí jedinečné krajiny a nezapomenutelných památek obraz indické společnosti, jejích tradic, zásadních dějinných událostí, kultury, filosofie a náboženství. Jen jako málokdo dokáže s půvabem a vtipem sobě vlastním zachytit detail, vyjádřit nepomíjivou atmosféru a uvědomit si přesahy, čímž vytvořil další nadčasové dílo. Tomu se říká radost po indicku!

„Indie je zážitek na celý život. Všecko v Indii je událost, jež vzbuzuje úžas. Čas nemá začátek ani konec: lidé věří v převtělování a smrt je jen přechod do nové existence, bědný úděl je zaviněn předchozím proviněním, které nelze svádět na jiného, a každý sám je strůjcem svého příštího osudu… Aby počet putujících duší dostačoval, byl propojen i s živočišnou říší. Přírody neubývá, život plyne ve vyrovnanosti, nenásilí a zdánlivé nehybnosti. Staletí jsou jak vánek a kultura a filozofie se měří na tisíciletí… A z věkovité moudrosti zákonitě vzchází moderní dynamičnost tohoto subkontinentu, vzestup Indie mezi velmoci budoucího světa…“

Toto dnes již kultovní vyprávění jsme pro vás připravili s krásnými ilustracemi Jany Zimové.

KNIHU MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Psáno pro Martinus.cz

Instagram - cesta k úspěchu

Tue, 29 Jan 2013 00:00:00 -0500

Instagram je sociální síť na sdílení fotografií z mobilních zařízení. Takových zvláštních fotografií. Jsou malé, čtvercové a podivně barevné.
Tvůrce Instagramu, Kevin Systrom, se totiž během studií zamiloval do starých fotek. Díky tomu si můžete své výtvory jednoduše obohatit o speciální filtr, upravit kontrast a rámeček. Výsledek pak stojí za to.
Jaká cesta vedla ke vzniku Instagramu a co s ním bude dál?

Muž, který odmítl Zuckerberga

Ne všichni geniové jsou ti, co v prvním ročníku zapomenou na vysokou školu a jdou za svým skvělým nápadem. Krátce po založení Facebooku Markem Zuckerbergem odmítl Kevin Systrom nabízenou spolupráci a raději při studiu dál pracoval jako kavárník. Sbíral kontakty, zkušenosti a vytvořil Burbn (podle svého oblíbeného pití) – službu na bázi sdílení polohy. Projekt ale časem vzdal své závody s Foursquare a zaměřil se pouze na sdílení fotografií, tak vznikl Instagram.

Celý článek najdete na internetprovsechny.cz

Hoax: pravda nebo lež?

Tue, 18 Dec 2012 00:00:00 -0500

Klepy a pověry jsou zřejmě součástí lidské přirozenosti a provázejí naši civilizaci od jejího úsvitu. S vynálezem pošty se objevily řetězové dopisy štěstí a odtud byl už jen krůček do světa neomezených možností internetu. Hoax může být nejen zábavný a poučný, ale také zákeřný a škodlivý nejen vám, ale i lidem kterým ho rozesíláte.

Když biblický Noe přesvědčoval své okolí o nastávající potopě, nikdo mu nevěřil. Stejně jako apokalypsa, která má údajně za několik dní nastat s koncem mayského kalendáře. Jedni plánují velkolepé večírky, jiní se celé věci vysmívají, někteří se údajného konce světa opravdu bojí. Zda konec světa nastane prozatím nevíme. Do té doby bude zpráva hoaxem, pochybným tvrzením, které se samovolně šíří celým světem. Ale co je vlastně hoax?

Historie

Slovo pochází z angličtiny a má zřejmě podobný původ jako slovo hocus ( jistě všichni znáte spojení hocus pocus označující něco pochybného). Při hledání původu hoaxu bychom se museli vrátit stovky let k prvním karavanám, na tržiště starověkých měst. Internetové muzeum hoaxu uvádí nejstarší lživou zprávu z roku 750 našeho letopočtu.

Zatímco ve středověku se jednalo spíše o pozměňování historických souvislostí, v druhé polovině 20. století se začínají objevovat takzvané městské legendy, řetězové dopisy a moderní pověry. Jistě už jste někdy slyšeli o myši v hamburgeru, motoru pracujícím na vodu, nebo peru za miliardy dolarů píšícím i ve vesmíru.

Pravý rozmach hoaxových zpráv přišel ale až s příchodem internetu. Dnes už vám nehrozí jen zesměšnění, ale také ztráta financí, zaměstnání, ohrožení vašeho počítače a soukromí.

Podoby hoaxu

Zpráva musí být napsána tak, aby podnítila vaši zvědavost a donutila vás reagovat nebo ji rozeslat dále. Existují různé způsoby jak toho dosáhnout. Zprávy apelují na vaše štěstí, osud, lidskost nebo ohrožení. Hoaxy je možné na první pohled rozlišit do několika kategorií a všechny mohou znamenat potencionální riziko.

Celý článek najdete na internetprovsechny.cz

Tráva, sex a divoši

Wed, 12 Dec 2012 00:00:00 -0500

Divoši jsme vlastně všichni. Bílí pro mexické nádeníky, mexičtí nádeníci pro bílé, dredaři pro lidi v obleku, muži v obleku pro dredaře. Záleží jen na úhlu pohledu. Uprostřed toho všeho se objeví dva pěstitelé trávy, kteří si prostě myslí, že na marihuaně není nic špatného.

Ta je pro ně bezstarostným potěšením, dokud se neobjeví drogové kartely. Pak totiž nezbývá nic jiného, než se sám stát divochem.

“Dělej co tě baví a nikdy v životě nebudeš muset pracovat.”
Což jim zní rozumně.
Fajn, co nás baví? Zeptá se Čon.
Sex
Volejbal
Pivo
Drogy

Porno nechtějí točit, takže sex je ze hry. Na světě se najdou všeho všudy tak dva chlapi, co se dokážou slušně uživit volejbalem, a celá ta věc se soukromými pivovary je podvod, takže…

Nalijme si čistého vína. Od knihy, která inspiruje člověka jako je Oliver Stone k natočení filmu, nemůžete čekat nějakou prvoplánovou hlubokou myšlenku. Ostatně divoši se o to ani nesnaží, protože v románu o dvou pěstitelích marihuany z jižní Kalifornie, pro ni ani není mnoho místa. Zato je tu spousta situací,nad kterými se budete při čtení v tramvaji tiše uchechtávat. Tyhle tři pseudohrdiny prostě budete milovat.

Don Wislow zhmotnil u svých postav v Divoších naprosto neuvěřitelné kombinace povahových rysů. Hlavní hrdinové jsou povrchní a ploší. Když mají náhodou prožít nějakou emoci, tak si zahulí a celý problém zazdí hláškou, které se budete smát ještě o 2 stránky dál. Nejsou ale jako ti tajuplní westernoví týpci. Ben, Čon i O mají duši a jejich zhuleneckou bezstarostnost jim budete žrát až do konce.

Čon je synáček kdysi slavného pěstitele marihuany. Nastoupil do armády, dal se k SEALs aby nakonec po letech výcviku ve vodě skončil na jediném místě kde není moře; v Afghánistánu. Objevil tam ale něco, co nikde jinde na světě nenajdete. Semínka té nejdokonalejší trávy. Čon také objeví a sám na sobě diagnostikuje SNPTS, syndrom nedostatku posttraumatického stresu. Ve zkratce, když hulíte, tak je vám válka jedno.

Drogy by měly být špatný, ale ve špatným světě jsou dobrý, protože v oblasti mravů platí, že dva minusy dávají plus, chápete? Čon říká, že drogy jsou “jedinou příčetnou reakcí na nepříčetnost”, a v jeho chronickém užívání tohoto chronického prostředku lze tím pádem spatřovat chronickou reakci na chronickou nepříčetnost.

Čon věří, že se tím udržuje rovnováha. Kdo v pokurveným světě není sám pokurvenec, ten…
vypadne…
z kola…
ven”

Čonovým volejbalovým parťákem a obchodním partnerem je Ben. Synáček dvou psychiatrů, který ve škole exceloval v biologii. A ekonomii. Dát někomu takovému semínka bílé vdovy je jako postavit Michelangela před prázdný chrám. Ben vypěstoval tak zmutovanou trávu, že nechybělo málo, aby se sama zvedla, došla si pro zapalovač a sama se zhulila.

Jeden pacifista, druhý bývalý voják, oba doprovázeni krásnou “O”. Dokonale krásná, inteligentní, sarkastická, tolerantní a milující nymfomanka.

O napíše:
Dosáhnout fantastického několikanásobného orgasmu.
“Měly to být 3 věci,” pokárá ji Eleanor.
“Když se to povede tak budou tři, odvětí O.
Zadívá se O zpříma do očí a zeptá se: “A jaké tři kroky můžeš udělat, aby ses tomu cíli přiblížila?”
O přikývne a přečte:
– Připsat na mámin nákupní seznam baterky
– Postarat se, abych měla chvíli soukromí
– Myslet na toho hezounka, co nám chodí čistit bazén

Trojice hlavních hrdinů reprezentuje bezstarostnost dnešní doby, ztělesňují to, co starší generace nepochopí. Svobodu myšlení, jednání. Pěstují trávu, platí důchodové pojištění svým překupníkům a peníze ukládají do Skérofondu ze kterého zachraňují 3. svět. Divoši jsou protikladem všech omílaných dogmat, zobrazují svět lehkých grog jako otevřený a liberální. Hlavní hrdinové se nechtějí prát, nechtějí peníze, nechtějí starosti.

I přes povrchní ústřední téma a vražedně sarkastické poznámky se tak do knihy vkládá hlubší téma. Porozumění, tolerance. Kulturní a společenské rozdíly. Don Winslow zachytil tu tenkou hranici mladistvé naivity, která pomalu mizí v každodenních starostech dospělých. Kratičký okamžik, který prožijeme ve svém životě všichni, moment přijetí a odmítnutí pravidel, zařazení se do systému, nebo vzbouření proti němu.

Divoši

Don Winslow · Vydavatelství: Knižní klub, 2012

Chon a Ben pěstují marihuanu, velmi kvalitní marihuanu. Svým zákazníkům ji dodávají přímo, a to se samozřejmě nelíbí ani drogovým kartelům, ani jejich bossům. Proto unesou a uvězní Chonovu a Benovu milou O a přislíbí její navrácení, pokud jim budou Chon a Ben tři roky dodávat své vyhlášené zboží. Nebo ji vyplatí – výše výkupného je však až podezřele podobná zisku za ono tříleté období pečlivé produkce. Chon a Ben peníze nemají – nezbývá tedy než okrást ty, kteří je okrádají o výdělek a milovanou O o svobodu… Svižný krimiromán ze současné Ameriky: New York Times jej zařadil mezi deset nejlepších knih roku 2010 a Oliver Stone podle něj natočil film (česká premiéra 27. 9. 2012, mj. John Travolta, Uma Thurman, Selma Hayek, Benicio del Toro).

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Psáno pro Martinus.cz

Jak mi zabili pár dobrých známých

Tue, 04 Dec 2012 00:00:00 -0500

Malý kluk zavřený v kůlně napíše v zoufalosti vzkaz, který v láhvi hodí do vody. O pár minut později je zavražděn před očima svého bratra. Scénář vraha je jednoduchý. Vetřít se do malé, uzavřené sekty, najít zámožnou rodinu s mnoha dětmi. Dvě unést, vyžádat si výkupné, jedno pro výstrahu zabít a druhé, k smrti vyděšené vrátit rodičům. A všichni mají strach. A budou mít celý život. Vrah se totiž může kdykoli vrátit.

Asi všichni jsme si někdy přáli najít v písku na pláži láhev a v ní nějakou zprávu. Zažít to prazvláštní dobrodružství, pocit něčeho tajemného, zábavného a napínavého. Vzkaz v láhvi objevili rybáři ve své síti na pobřeží Irska. Proč je psaný dánsky? Je prosba o pomoc realitou, nebo dětskou hrou? Kolik let mohl být v moři? Má smysl se mu vůbec věnovat?

Považuji se za čtenáře skeptika. Cena za tohle a za ono, nejlepší, nejčtenější, nejvydávanější… Předložka „nej“ mě spíše odradí, než abych se na knihu těšil. Označení „cena za nejlepší skandinávský román“ mě jen utvrdila v názoru, že jde jen o další knihu vezoucí se na vlně zájmu o jakékoli knihy napsané severně od Polska. Proto mě Vzkaz v láhvi tak překvapil, donutil sedět nad knihou, dokud jsem ji uprostřed noci nedočetl. Je jiná. Nelítostná.

Většina autorů totiž dle mého názoru nemá odvahu obětovat postavy. Vezmou jednoho poctivého chudáka, který narazil na šíleného maniaka. Toho chudáka je vám pak líto do konce knížky, než se s velikou parádou najde vrah. Když je hlavní záporák vrahem masovým, dosadí autor několik oveček, které mu po pravidelném počtu stránek jednu po druhé předhazuje. Smutné. Ovečky jsou přece fajn.

Adler-Olsen ale nepracuje s ovcemi. Bere vám to, co máte rádi. Postavy, které obdivujete, kterým fandíte. Jako kdyby si jako jediný uvědomil, že podstatou krimi románu není jeden mrtvý neznámý a oddělení JIP plné postav, kterých se autor neumí vzdát.

Dalším překvapením je děj. Setkávám se se dvěma typy knih. U prvního spolu nesouvisí nic a na posledních dvou stránkách velké haleluja rozuzlení. U těch druhých je jasné, co se stane, jak to dopadne, ale celkem vás zajímá, jak se s tím kdo popasuje. Vzkaz v láhvi ani do jedné nepatří.

Ačkoli jde o 3. díl s hlavním hrdinou Carlem M?rckem a jeho oddělením Q, neznalost předchozích vás nijak neomezí. V první půlce knihy zběsile hltáte, co že se to vlastně děje. V druhé máte pod nosem všechna fakta, znáte děj z pohledu vraha i vyšetřovatele, znáte všechny indicie, a přesto nemáte tušení, jak mu ksakru přijít na kobylku.

Během čtení jsem ani jednou neměl ten pocit, že superchytrý hlavní hrdina někde stojí, všechno je jasné a on se chová jako natvrdlá ovce, aby měl autor ještě 50 stran co psát. Ne, celou druhou polovinu knihy jsme se s hlavním vyšetřovatelem Carlem M?rckem cítili stejně. Jako u obrovského puzzle. Rezignovat a nalít si panáka, nebo to ještě jednou zkusit?

Postavy románu jsou lidé, které si oblíbíte. Jsou své. Vrchní vyšetřovatel Carl M?rck nevyřešil všechny případy. Se svým týmem si rozumí tak tak, aby se nezabili a něco u toho udělali. V obýváku má postřeleného parťáka, který již nikdy nebude chodit, a v domově důchodců tchýni, kterou zajímají jen cigarety, alkohol a baterky do vibrátoru. Stejně tak Asad, tajemný syrský přistěhovalec s mizernou dánštinou a podivnými zvyky. Postavy jsou jako vaši známí. Znáte o nich fakta, víte, jací jsou. Víte, že mají jizvu na čele, ale nevíte, jak se jim to stalo. Možná se jich někdy zeptáte, možná ne. Jussi Adler-Olsen podle mě našel tu tenkou hranici, jak vdechnout postavě život a nevyprávět čtenáři posledních 20 let jejího života.

Román mě mile překvapil. Autor jakoby při psaní příběh neznal a cestu hledal spolu s vámi, hlavními hrdiny a vrahem. Na 552 stranách vás čeká mnoho drobných příběhů, ještě více otázek a velmi málo odpovědí.

Vzkaz v láhvi

Třetí případ komisaře Carla Morcka

Jussi Adler-Olsen · Vydavatelství: Host, 2012

Na policejní stanici ve Wicku, v zapadlém koutě Skotska, stojí už dlouhý čas na okenním parapetu zapomenutá láhev. Uvnitř láhve je sotva čitelný lístek. Jisté je jen to, že první slovo je dánský výraz pro POMOC — a že je to napsáno krví.
Když se tahle podivná zpráva konečně dostane na stůl Carla Morcka z oddělení Q, jež se zabývá „odloženými případy zvláštní důležitosti“, začnou se dít děsivé věci. Carl Morck a jeho asistent Asad se ponoří do hrůzného případu sekt a ztracených sourozenců, jejichž rodiče nikdy zmizení svých dětí nenahlásili. Proč? Náhle zjistí, že čas se krátí…

Vzkaz v láhvi získal Cenu Haralda Mogensena, která se uděluje za nejlepší současný dánský kriminální román. V roce 2010 mu bylo uděleno významné literární ocenění Glass Key za nejlepší severský detektivní román (laureáty této ceny jsou Jo Nesbo, Stieg Larsson a Henning Mankell). Vzkaz v láhvi se také stal vítězem Ceny čtenářů 2010, kterou každoročně vyhlašuje dánský deník Berlingske Tidende a Národní organizace knihoven.

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Psáno pro Martinus.cz

Jak na online nákupy

Tue, 27 Nov 2012 00:00:00 -0500

Blíží se advent, a ne každý z nás si libuje v přeplněných nákupních centrech. Jednou z možností jak nakoupit bez všudypřítomných vánočních koled je nákup online z tepla domova. Jak ale vybrat ten pravý e–shop pro spokojený nákup?

V minulém roce bylo v České republice 21 000 e–shopů. Analýza jejich prodeje, nejčastějšího zboží, ale také motivace, nebo srovnávacích webů vznikla v rámci projektu shoptet.cz. A jaký je výsledek? V roce 2011 bylo nejvíce nakupovaným zbožím oblečení, elektronika a knihy. Mezi největší hráče na trhu patřily stálice českého internetu Alza, Mall.cz a kasa.cz. Celkový obrat činil 37 miliard Kč. Vše si můžete prohlédnout v podrobné infografice nebo přečíst celý článek.

A co nás čeká letos? Výzkum, který provedl Seznam na přelomu září a října ukazuje, že objem nákupů online dále poroste. V současnosti 93% uživatelů Seznamu někdy nakoupilo online. Oproti minulému roku budou druhým nejčastějším dárkem knihy, které nahradily vybavení pro volný čas.Celý článek o tom, jak vidí Seznam letošní vánoce, napsal Jakub Šumanský.

My jsme se zeptali uživatelů na sociálních sítích na jejich zkušenosti a doporučení a sepsali pro vás zásady, které by měl kvalitní on–line obchod splňovat.

Celý článek najdete na serveru internetprovsechny.cz

Sdílení a zálohování s Dropboxem

Mon, 12 Nov 2012 00:00:00 -0500

Znáte ten pocit, kdy dorazíte na důležitou schůzku a s hrůzou si uvědomíte, že důležitý soubor máte kdesi na flash disku, který leží doma na botníku? Můžete se přestat bát, zálohovací služba Dropbox s vámi totiž bude kdekoli. Ve vašem počítači, mobilním telefonu, nebo jednoduše on-line.

Přesně tento problém se zapomenutým flash diskem inspiroval v roce 2007 Dewa Houstona k vytvoření služby na online ukládání a sdílení souborů. Po čase mu začalo být líto mít službu jen pro sebe a tak vznikl projekt Dropbox. Princip je jednoduchý. Do složky ve svém počítači nahrajete soubor a ten se automaticky rozešle do všech zařízení na kterých jste přihlášeni. Podporována jsou zřejmě všechno, na co si vzpomenete. O bezpečnost svých dat se také nemusíte obávat, úložiště je šifrováno pomocí en:AES-256.

Následující úvodní animace vysvětlí vše potřebné i pokud neovládáte angličtinu.

Když všude, tak všude

Cloudových služeb funguje v současnosti nespočet. Nad Google Disk, iCloud, Skydrive a podobné, vyčnívá Dropbox svou univerzálností. V současnosti podporuje zhruba 10 platofrem: Windows, Mac, několik verzí Linuxu a hlavní mobilní platformy Android, iPhone, iPad a BlackBerry. Existují také neoficiální klienti na okrajové operační systémy jako Maemo, Symbian.

Celý článek najdete na serveru internetprovsechny.cz

Bezmoc bezmocných

Sun, 14 Oct 2012 06:28:00 -0400

Dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem hoden parafrázovat slavný politický esej Václava Havla. Jeho jméno se již několik dní hrdě tyčí nad halami letiště, kdysi pojmenovanému stejně jako nedaleká věznice, a proto věřím, že se v hrobě obrací už tak, a mou drzost mi odpustí.

Nejsem politik. Nejsem politolog. Nejsem oprávněn mluvit za někoho jiného, než sám za sebe. Jsem student. A ti prý měli kdysi dávno právo se beztrestně ptát a říkat cokoli. Buďte tedy, prosím, shovívaví. Nechci vám kázat, ani promlouvat do duše. V posledních několika dnech jsme podle mě zachovali všichni správně. Nešlo udělat chybu. Neměli jsme totiž moc cokoli pokazit.

Obratem režimu nastala doba, kdy jsme dostali šanci cokoli změnit. Nic není nemožné a možností na výběr je nekonečně. Proč toho nevyužíváme? Proč nezvolíme tu správnou stranu? Proč tomu neučiníme přítrž? Proč to zase v těhle volbách nevyšlo? Protože demokracie pro mě není režim. Demokracie je prostě huper super celostátní soutěž o barvu vedoucího trikotu.

Davy pláčou nad postupující silou komunismu, média se hrozí, ženy si rvou vlasy a muži se skloněnými hlavami skřípou zuby. Pravice se děsí socialismu, socialisté toho, že to takhle půjde dál, komunisté, že to bude horší, než za nich. A tak se hromadně handrkujeme o křesílka a barvičky. Ve výsledku se všichni chovají stejně, reformují, co je potřeba reformovat, zdražují, co je potřeba zdražit.

Nevěřím, že demokracie je způsob, jak něco zásadního ovlivnit. Nevěřím, že název politické strany odpovídá rozhodnutím, která učiní. Nevěřím, že vláda pravice přinese kapitalismus. Nevěřím, že komunisté začnou znárodňovat. Proto se nezlobím. Proto vás chápu. Vás, kteří jste doufali ve změnu, vás, kteří jste chtěli dát další šanci, vás, kteří jste vzpomínali na své jistoty i vás, kteří jste zůstali s pocitem bezmoci doma a udělali si příjemný víkend.

S tímhle viděním světa ke mně ale přišel pocit bezmoci, znepokojení a zoufalství. A to s sebou často přináší revoluční myšlenky (hlavně po pár sklenkách prohibičního tvrdého). Jak ale napsal William Shakespeare:

Dva rody, stejně staroslavné oba
- jsme v krásné Veroně - svůj dávný hněv
zas ženou na nůž a zas občanova
v občanských rebeliích teče krev.

“Občanova v občanských rebéliích teče krev”, je, myslím, slušné vyjádření toho, čí krev poteče, když se za tu svou změnu popereme.

Takže jak z toho ven? Nevím, jestli volit. Nevím, jestli nevolit. Nevím koho. Možná vykašlat se na politiku, tenhle celostátní sport sledovanější než fotbal. Najít v sobě selský rozum, obyčejnou slušnost a tu a tam trochu úsměvu. Říká se, že lid má takovou vládu, jakou si zaslouží. Možná se lid jednou probudí a zjistí, že má dost rozumu, aby žádnou vládu nepotřeboval.

Kraď jako umělec

Fri, 12 Oct 2012 00:00:00 -0400

Jestli budete mít dost štěstí, dostane se vám do ruky tenhle zlodějský manuál. Je totiž na čase, aby se někdo začal konečně pohoršovat. Jsme totiž prachsprostí zloději. Ty, ty, ty taky, já, ty, ty a ty. Všichni. Austin Kleon jen musel přijít a všem nám to vytmavit. Tedy vytmavit. On nám to vlastně ani tak nevytmavil, jako spíš sám nakradl myšlenky a udělal z nich knihu, kterou vydává za svoji.

Knížka je živoucím důkazem, že to s čmáráním myslí Austin Kleon smrtelně vážně. Stránka za stránkou jsou ručně psané poznámky, začmárané kusy textu, obrázky, skicy a nakradené citáty. Budete se smát, budete nad nimi přemýšlet. Jako kdyby nezáleželo na tom, kolik má stran. Můžete ji totiž číst stále dokola a neomrzí vás. Můžete ji otevřít na kterékoli stránce a prostě začít číst.

Je lepší vzít si něco, co vám nepatří, než aby to tam dál jen tak leželo.
Mark Twain

Nejenže je kniha soubor ukradených myšlenek. Austin se k tomu dokonce přiznává. Nejenže se k tomu přiznává, dokonce k tomu ve své knize nabádá. Vrcholem všeho není, že nabádá, on vás to dokonce naučí.

10 kapitol, do kterých je knížka rozdělena, není jen o krádežích. Je o respektu a úctě k těm, které jsme se rozhodli vykrást. Je také o pravidlech, která je třeba dodržovat, abyste na svou krádež mohli být pyšní. Narozdíl od všech skvělých návodů na dokonalý život mluví také o obtížích a pokoře ke každodennímu životu.

Začínáš falší, staneš se ryzím.
Glenn O’Brien

A pak najednou pochopíte, že není důvod se stydět. Krást a předstírat, že jste někdo jiný, je od nepaměti způsob, jak se posunout někam dál. Že potomek svých rodičů, vychovaný ve své kultuře, nemá naději vymyslet něco nového. Může jen těžit ze zkušeností, které mu život přináší, a pokusit se je roztrhat, rozstříhat, rozlámat, pospojovat v něco neobvyklého a doufat, že se jednou najde někdo, koho inspirujeme, a rozhodne se ukrást naše dílo.

Austinova knížka Kraď jako umělec se mi líbí. Líbí se mi jeho skicy. Líbí se mi prázdná stránka na čmáranice. Líbí se mi, že ukazuje barevný, ne růžový svět. Líbí se mi, že už se nemusím stydět za svou inspiraci, že mě nenutí pokoušet se o nemožné: vytvořit originál ve světě kopií.

Kraď jako umělec

Austin Kleon · Vydavatelství: Jan Melvil publishing, 2012

Bohatě ilustrovaná, chytrá a vtipná knížka o tvoření, novátorství a plagiátorství v digitální době. Lze dnes vůbec být 100% původní? A má smysl o to usilovat? Austin Kleon dospívá k závěru, že absolutní původnost je nedosažitelný cíl. Tvorba je a bude VŽDY krádež. Umělec je totiž sběratelem. Sběratelem zážitků, vlivů, vjemů… který však bere jen to, co opravdu miluje. Díky své sbírce tak pozná sebe a svůj styl. Každá tvorba je tedy produktem zkušenosti a zkušenost je souhrn všeho, co prošlo geny a smysly a stálo za uložení v paměti či v zásuvce pracovního stolu.

Podle Kleona jde o to, jak krást (=tvořit) se ctí: tedy tak, abychom navzdory všem výpůjčkám přinesli něco nového a měli z výsledků radost. Zkrátka, nemusíte být génius, stačí být sám sebou.

S knihou dostáváte ilustrovaný manifest tvořivosti, kongeniální desatero, které pustí umělce ve vás konečně ven. Knížka je pro každého začínajícího spisovatele, muzikanta, výtvarníka, copywritera, bloggera, fotografa, prostě pro všechny tvůrce, aktivní či zatím stále neprojevené.

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Psáno pro Martinus.cz

Za hranicí pudů

Wed, 10 Oct 2012 13:23:01 -0400

Sigmund Freud je historická postava ohraná asi jako Albert Einstein. Poprvé se mi ale dostala do rukou kniha, která by se pokusila zobrazit jeho lidskou stránku. Co o něm ale víme? Jaký to byl člověk? Kdo se skrýval pod tváří chladného psychoterapeuta? Můžeme si říct: je to jen román. Já ale nesouhlasím. Knihu tvoří historicky přesná fakta doplněná velmi osobním příběhem, který dělá z legendární postavy obyčejného člověka.

Román je psaný z pohledu Freudovy sestry Adolfiny. Adolfina umírá během několika prvních stránek v koncentračním táboře a kniha tak nabývá klidu. Není kam pospíchat, konec příběhu znáte, i kdyby jste si ho nevygooglili. Získáte tím přesně ten pocit klidu, odevzdanosti, nespěcháte za další stránkou, ale užíváte si plnými doušky každý odstavec.

Pospíchat ani nejde. Vídeň, kde se prakticky celá kniha odehrává, není svět spěchu. Jako kdyby vše bylo předem určeno, jako kdybychom byli jen herci na jevišti. Nezbývá tedy nic jiného, než se nad smyslem našeho vlastního představení zastavit a zapřemýšlet. Prožijete totiž dlouhý a zvláštní život Adolfiny. Od raného dětství, rodičů Freudových, fungování rodiny, její vztah k Freudovi, jejich sblížení i rozkol adobrovolný odchod za zdi blázince. Prožijete život ve Vídni, ve které se rodí první myšlenky ženské emancipace, první psychiatrické léčebny, první sňatky z lásky…

Přečtěte si celou recenzi na blogu knihkupectví Martinus.

Ty internety

Mon, 17 Sep 2012 06:20:46 -0400

Představte si, že jdete s celou rodinou do autosalonu, vybrat si nové auto. Pečlivě zvolíte značku, cenu a výkon. Těšíte se až vám vůz dodají. Zaplatíte za něj plnou cenu. Pak přijde ten den a vy se nestačíte divit. Vůz byl totiž skladem jen jeden. Takže nebude jen váš. Nebude dokonce ani vaší rodiny. Nemusíte se o něj dělit jen se svými sousedy, ale musíte ho půjčovat celé ulici.

Vy i všichni vaši sousedé jste zaplatili za svůj vlastní automobil. A všichni dohromady jste se za plnou cenu vozu vlastně složili na jeden společný. Přijde vám to padlé na hlavu? A podívali jste se někdy na reklamu k vašemu internetovému připojení?

Za svoje peníze totiž nikdy vlastní auto mít nebudete. Když budete mít hromadu štěstí, může se stát, že ho budete mít sami pro sebe. Třeba ve 3 ráno. Nikdy se vám nepoštěší mít k dispozici auta 2. Vy všichni jste si totiž zaplatili “až” za jeden vůz.

Příkladů je spoustu, představte si cenu u rohlíků v supermarketu. Za 2 koruny dostanete desetinu rohlíku. Možná půlku. Dostanete “až” jeden rohlík. Ale nikdy ne 2 rohlíky, nebo 3.

Nabízí vám někdo dovolenou “až na týden?”. Jeli byste? Na jeden den za cenu týdne? Zřejmě ne.

Z nějakého důvodu jsou smluvní podmínky vašeho internetového připojení padlé na hlavu. Z nějakého důvodu je to legální. Jakýmsi kouzlem jsme se ocitli ve světě, kde platíme peníze za to, co nikdy nemáme naději dostat. Jakýmsi kouzlem nemá většina lidí pocit, že jsou okrádáni, obelháni…

Drazí operátoři, když vám za vašich “až 40MB/s” budu platit “až 600kč měsíčně” podle toho, s kolika známými jsem byl tento měsíc v baru, budete mít stejné pochopení jako máme my pro vás?

Vše co potřebujete do školy

Fri, 07 Sep 2012 12:39:01 -0400

Začátek školy je událostí pro všechny generace. Děti potřebují látku naučit a vysvětlit, středoškoláci zdroje informací ke studiu a rodiče oprášit znalosti zapadané prachem. Všechny tři věkové kategorie začínají s přesvědčením nenechat si ujet vlak. Připravili jsme pro vás seznam užitečných bezplatných webových stránek, které vám ulehčí učení, opakování a studentský život obecně.

V současnosti existuje mnoho zdrojů informací a pomůcek ke studiu. Některé stránky zůstaly zapomenuty od dob svého vzniku, jiné se pyšní optimalizací pro rychlé nahlédnutí z mobilního telefonu ukrytého pod lavicí.

Celý článek a všechny ty bezva odkazy najdete v mém článku na webu internetprovsechny.cz

Pinterest – nová hvězda mezi sociálními sítěmi

Fri, 07 Sep 2012 12:34:54 -0400

Kdysi jsme to dělali všichni. Složka s obrázky plná kreslených vtipů, fotografií aut, oblečení, letadel, lodí… S novou dobou přicházejí nové možnosti. Nastal čas přestat s “uložit jako…” a naučit se pracovat se špendlíky. Anglické “Pin it” totiž znamená “přišpendli to”. A přesně to je smyslem celé nové sociální sítě Pinterest. Před několika málo dny přestal vyžadovat pozvánku a tak nastal čas podívat se mu na zoubek.

Vývoj Pinterestu začal koncem roku 2009 a od té doby jeho návštěvnost vytrvale stoupá. V roce 2011 byl označen za jednu z 50 nejlepších webových stránek a zařadil se mezi 10 největších sociálních sítí. Na přelomu letošního roku se mohl pyšnit více než 10 miliony uživatelů a v dubnu se stal 3. největší sociální sítí ve Spojených státech.

Podstatou celé sítě je vytvářeních vlastních nástěnek fotografií a videa. Jak to celé funguje si ukážeme krok za krokem v článku na webu internetprovsechny.cz

Zooniverse – věda on-line

Fri, 07 Sep 2012 12:32:32 -0400

Ruku na srdce, nikdo z nás netráví všechen čas na internetu jen prací, nebo učením. V dnešní době již existuje mnoho způsobů jak zabít čas. Existuje ale jeden, který kromě příjemného odpočinku přináší také pocit, že jste udělali něco užitečného. Počítače totiž ne vždy a na všechno stačí. Pak je třeba sehnat dost lidí, kteří vám s tím pomůžou. Několik takových webových projektů se skrývá na webové stránce www.zooniverse.org.

Zooniverse je branou k těm největším z nich. Základní myšlenkou bylo sjednotit dobrovolníky, kteří by pomáhali s identifikací fotografií či jiných dat z výzkumu. Začal v roce 2007 projektem Galaxy Zoo. Galaxy Zoo byl nejen populární, ale také ohromným vědeckým přínosem. Od konkrétních předpokládaných statistických výsledků, až po překvapivé údaje, které byly objeveny díky individuálnímu lidskému přístupu. Po spuštění se server několikrát zhroutil kvůli velkému zájmu a začaly se přidávat další a další projekty: vesmír, klimatické změny, starověk nebo třeba zpěv kosatek. Můžete pomáhat zpracovávat data takovým institucím jako je NASA, Oxfordská univerzita, nebo Scientific American. Že o tom nic nevíte? Nevadí. Není totiž co zkazit.

Přečtěte si celý článek na webu internetprovsechny.cz

Navštivte sirotčinec slečny Peregrinové

Fri, 07 Sep 2012 12:26:13 -0400

Románová prvotina od Ransoma Riggse je něco, co musíte mít doma. Pokud máte děti, budou ji milovat. Pokud děti nemáte, jednou je mít budete a je dobré udělat jí místo na polici. Pokud děti neplánujete, tak jim ji alespoň nebudete brát. Má v sobě něco z dětských příběhů a jednoho dne dostanete chuť přečíst si ji znovu.

To se dozvíte ještě před přečtením z traileru. Nenechá vás spát ještě dřív, než vám vůbec přijde domů. Nesmíte se traileru bár. Je natočený vkusně, ve stejném duchu jako jsou dobové fotografie, kterých je kniha plná.Dojem z knihy a představivost vám to rozhodně nevezme.

Přečtěte si celou recenzi na blogu knihkupectví martinus.cz

O krok dál po cestě zpět

Fri, 31 Aug 2012 09:28:34 -0400

Často se vracím v myšlenkách k některým zlomovým okamžikům. Vzpomínám na svá selhání, úspěchy, zamilovanost, odloučení, rozchody… Někteří tvrdí, že se znovu dívat na rozcestí a milníky, které jsem doposud na své cestě potkal, mě neposune nikam dál. Že vracet se nemá smysl. Že je důležité pokračovat. Jít dál.

Nejděsivější na psaní je pro mě pocit malého prince na planetě se třemi sopkami a jednou růží. Pocit, že svět dává smysl jen mě. Že jsem v něm sám a kdokoli kdo narazí na tyto řádky kroutí hlavou, nebo se shovívavě usmívá. Postavím se k tomu statečně, ok?

Já to tak prostě mám, víš? Třeba dnes neudělám další krok na své cestě. Ona ho udělá za mě. I když nepopojdu ani o krůček stejně se posunu. Zatímco stojím planeta se otáčí kolem své osy, krouží kolem slunce, které krouží kolem své galaxie, která krouží v tom obrovském tanečním sále zvaném vesmír. Nikdy se nezastavím, takže mi přijde fajn prostě se posadit a podívat se zpátky na tu svou trošku do mlýna, kterou jsem přispěl k tomu věčnému pohybu.

Sedím si na patníku a jen tak se dívám. To je často ten okamžik, kdy venku prostě prší a já mám spoustu času psát. Jako třeba teď. Každé slovo, které napíšu a můžeš si číst je výsledkem nějakého malého výletu, zábleskem minulosti.

Slabikář, Honzíkova cesta, zvadlý tulipán, štípnutý lístek, žákovská knížka, první pusa, odřené koleno. Vším tím jsem někdy musel projít, abych teď mohl psát. Někdy jsou to záblesky, jindy momenty, nebo celé příběhy.

Současnost neexistuje. Je to soubor vzpomínek, zážitků, rozhodnutí. Cesta je jen zdánlivou iluzí. Nikdy jsem požádné cestě nešel. Nikam dál nepokračuje. Já jsem cesta. Jsem každý krok, který jsem kdy ušel. Jsem každé rozcestí, na kterém jsem zvolil směr. Jsem každý patník který jsem minul. Hora, kterou jsem překonal. Potok, který jsem přebrodil. Teď je jen souhrnný název pro tehdy. Proto se tak rád vracím do minulosti. Dívám se na svou cestu. Mám totiž jen dvě možnosti. Rozumíš mi?

Někde jsem udělal chybu. Selhal. není cesty zpět, ale můžu změnit směr a začít svou cestu formovat jinak. Druhá možnost je mnohem hezčí. Jsem spokojený. Jsem hrdý na svou cestu. Vím kdo jsem. Vím kde jsem. Abych si dokázal vybrat svou možnost, musím se vrátit. Přesvědčit se kam jsem došel. A proto se zastavuji a dívám zpátky. Ujišťuji se.

Teď už to snad chápeš. Ničemu totiž ta zastavení nevadí. Tenhle vesmírný mumraj totiž jde dál i když já chvíli nešlapu. A já si chci si být jist, že přispívám tím správným směrem.

Stáří

Tue, 21 Aug 2012 15:27:00 -0400

Před několika dny jsem navštívil své prarodiče. Tyhle návštěvy jsou pro mě v posledních letech radostí. Vyvolávají ve mně pocit, že jsem se od dětství někam posunul, že jsem si ve svém životě s jejích pomocí dokázal sestavit těch několik základních kamenů, na kterých teď stojí.

Časy, kdy jsem vyhledával pomoc a radu svých blízkých, pomalu mizí. Když vyjádřím svůj názor, neprovází ho řada vysvětlujících otázek. Když přiložím ruku k dílu, nepletu se dědovi pod nohy. Dospěl jsem.

Mí blízcí mi pomalu a zvolna přestávají být oporou. Od mých prvních nejistých krůčků na tomto světě jsme došli až do okamžiku, kdy kroky těch, kteří mě provázeli, začínají být nejisté a je to moje ruka, o kterou se mohou opřít.

Je to skvělý pocit.

Tahle návštěva byla ale v čemsi jiná.

Během prvních pár zdvořilostních vět “co je nového?” jsem pocítil první náznaky změny. Vyprávění o útrapách v autoservisu, dotazy o používání internetu, debata o podomovních prodejcích, televizní noviny…

Všichni se rodíme do tohoto světa s očekáváním, jaký ten svět je, pomalu se učíme pravidla, podle kterých funguje, zásady, díky kterým se sociálně integrujeme. Učíme se chápat, co je morální a co nemorální, co je dobré a špatné.

Rodíme se uprostřed stáda, chráněni před světem. Jak dospíváme, posouváme se na jeho okraj. A jednoho dne začneme zaostávat. Nejdřív je vzdálenost nepatrná, ale den za dnem se zvětšuje, až se nakonec stádo a celý svět, jak ho známe, ztratí kdesi v dálce.

Uviděl jsem stáří.

Narozdíl od předchozích generací, které měly šanci svůj život prožít a dožít dle pravidel, které se naučily, my žijeme v době, kdy v honu za překonáváním předsudků boříme i pilíře svého vlastního světa, strháváme životní milníky, porušujeme to, co nikdo jiný dříve neporušil. Zrychlujeme tam, kde bychom se měli zastavit.

Nebojím se horšího zraku. Nebojím se nejistých rukou. Nebojím se bezmoci. Bojím se života v minulosti, která již neexistuje. Bojím se, že v okolním světě přestanou postupně platit zákony, kterými se můj život řídil. Bojím se, že se mé stádo ztratí kdesi v dálce a zapomene.

Nebojím se stáří.

Bojím se zapomnění.

Homo Internetus - Člověk osamělý

Fri, 10 Aug 2012 10:04:00 -0400

Už pár týdnů pozoruji, že se ve mně děje něco zvláštního. Kdesi hluboko ve mně. Nevím, kde přesně ty pocity sídlí. Nevím, z čeho pramení. Nevím, jestli je to smutek. Jestli je to hlad. Jestli je to nespokojenost. Jako když vás bolí hlava. Taková ta tupá bolest, která nestojí za to brát si prášek, ale přesto je všudypřítomná a stále si ji uvědomujete.

Klíčovým slovem internetu dnešní doby je sdílet. Sdílíme fotografie. Sdílíme radost. Sdílíme své myšlenky. A jakoby to bylo málo. Sdílíme své soukromí, sdílíme svou polohu. Děláme cokoli, aby si nás někdo z našich blízkých i virtuálních všiml. A čím více sdílíme, tím více máme pocit, že oni mlčí.

Mám ten pocit také. Jako kdyby základní emoce, které nám dávají smysl vstát z postele, někde zmizely a my si jich nedokázali užívat. Sdílení z nás dělá feťáky. Jsme sami v obrovské síti internetu a křičíme po pozornosti. Děláme vše pro to, aby se náš pocit osamění alespoň na chvíli ztratil.

Hnacím motorem sociálních sítí není sdílení jako takové, ale měřitelný pocit uznání. Srdíčka na instagramu, favourite a retweet na twitteru, like na facebooku… to všichno nám dodává pocit, že jsme potřební, žádaní. Toužíme po komentářích. Po soucitu, podpoře. Po ospravedlnění vlastního rozhodnutí. Toužíme po pocitu, že náš život a to co děláme má smysl.

Kde se tyhle pocity berou? Proč je naše štěstí z prožitého dne z velké části závislé na cizím zájmu? Kam se ztratil pocit sebeuspokojení? Sebedůvery?

Ruku v ruce s potřebou sdílet svůj vlastní život jde potřeba prožívat život cizí. Hladovíme po nových lidech, jejichž život budeme moci sledovat. Hladovíme po příbězích, emocích, zápletkách a rozuzleních. V době, kdy ve vodách internetu začaly plout první ostrůvky bloggovacích služeb, se někteří obávali, že bude internet zaplaven obyčelnými životy lidí. Že každý bude psát. Nestalo se tak. Jako kdyby byl kdesi v nás zakořeněn pocit vlastní obyčejnosti. Jako kdybychom si nevážili pracně prožitých minut hodin let svého života… Jako kdyby náš příběh neměl svého čtenáře.

Jeden čtenář ale bude existovat vždy. Jsme to my sami. Neponižujme se tak. Důvěřujme si. Žijme sami sebe.

Bolest je součástí našeho života. Stejně jako radost. Stejně jako potěšení a zklamání. Zoufalství a naděje. Nepotřebujeme lítost. Nepotřebujeme soustrast. Nepotřebujeme obhajobu svých rozhodnutí.

Buďte zraněni, když vás něco bolí. Plačte, když se slzy hrnou do očí. Smějte se, když jste šťastní. Žijte. Sdílení s ostatními to za vás neudělá.

Udělejte si dovolenou!

Thu, 09 Aug 2012 13:20:40 -0400

Procházeli jsme se mezi krásnými secesními domy a povídali si. Odložili iPhony, laptopy a jen tak ruku v ruce hledali cestu klikatými uličkami. Pravidlo bylo Jednoduché. Na každé křižovatce náhodně zvolit směr. Střídali jsme se a vyprávěli si věci na které za celé ty měsíce nějak nebyl čas, nálada, prostor, situace… Prostě jsme zahodili výmluvy a věnovali se jeden druhému.

Na hlavní třídě jsme si objednali skleničku vína, za cenu jen o málo vyšší než je český průměr. Seděli tam a dívali se na proudící davy. Italové, rusové, francouzi, japonci, černoši, běloši, asiati… Mix kultur a národů. Bylo příjemně teplo a my si užívali tu krásu exotična, volna, dovolené.

Se soumrakem se kdesi mezi starobylými domy se zjevila ostrá světla. Překvapeně jsme se dívali na skupinku kamarádů, hrajících venku v centru na krásném malém moderním hřišti fotbal. Jen jsme tam tiše stáli a drželi se za ruce. A pak, v nenápadné zapadlé uličce sotva za rohem, jsme našli to místo.

Krásný útulný bar voněl knihami, tabákem a vínem. Všude svíčky a pochodně. A my si povídali dál a dál. Ani si v takovou chvíli neuvědomíte, kolik hodin uplyne při rozhovoru s někým blízkým.

Miluji dovolené.

Mohli jsme být v Paříži. Mohli jsme být v Římě. Mohli jsme být v Benátkách, nebo v kouzelné Veroně. Nebo třeba v Praze.

Dovolená není o tom kde jste. Je o tom s kým jste a jak se tam cítíte.

Udělejte si dovolenou. Jeden volný den. Vyzvedněte někoho blízkého z práce. Vemte ho na večeři. Do kina. Na procházku.

Nemusíte si vzít volno.

Nemusíte si půjčovat peníze.

Nemusíte trávit hodiny na cestách.

Dovolená je teď a tady. Stačí se nebát se utratit pár korun navíc, za návštěvu místa, kde se budete cítit rozmazlováni. Místa, kam jste dříve nikdy nezašli. Muzeí, která máte ve měste a nikdy je sami nenavštívili. Dovolená je teď a tady. Stačí se tak prostě začít cítit.